“Kamkoliv kam jdu, tak mám s sebou knihu. Mám místo, kam můžu jít a být šťastná." - J. K. Rowling

Román o brněnské vile Tugendhat, který napsal Brit

Román o brněnské vile Tugendhat, který napsal Brit

Jak asi o naší české historii může psát Brit? Je to celkem překvapivé, ale nepoznali byste rozdíl.

Už jste někdy byli na prohlídce ve známé brněnské vile Tugendhat? Ne? Nebojte, já také ne. Ačkoliv vám garantuji, že po přečtení téhle knížky se sem určitě budete chtít vydat.

Já momentálně vyčkávám do října, kdy se spustí další prodej vstupenek na prohlídku vily na rok 2020. Ano, takto dlouho čekáte na prohlídku něčeho, co se nachází v České republice. To je co?

A v čem je tahle stavba tak unikátní? Je to ojedinělé funkcionalistické dílo německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe, který v roce 1928 vypracoval návrh stavby na zakázku manželů Grety Tugendhatové a Fritze Tugendhata.

O tom se koneckonců dočtete i v románu Skleněný pokoj. Který se sice inspiroval osudy vily, ale většina dějových linek je zcela smyšlených.

Simon Mawer z manželů Tugenhatových udělal Landauery. Viktor Landauer vlastní automobilku s luxusními vozy, takže o peníze opravdu nemají nouzi. Jako svatební dar dostane Liesel Landauer pozemek, na který si nechají postavit moderní prosklený dům, který nemá obdoby.

Je z toho mediální senzace, píše se o nich v novinách a lidé tam chodí na prohlídky. Vy tak sledujete postupně, jak se vyvíjí tato unikátní stavba, ale zároveň, jak se staví dům, tak se postupně i bortí rodinné vztahy.

Kromě rodinné idylky tak vidíte dva paralelní vztahy, které jsou v té době naprosto nepřístupné. A pak je tu i hrozící válka. Liesel a její nejdražší přítelkyně Hanou mají obě za manželi židy. Jsou si vědomé toho, že je to smrtelné nebezpečí, ale Hany manžel odmítá opustit zemi.

Liesel a Hana se tak rozdělují, což vytváří klín i do jejich platonického romantického vztahu…

Je to opravdu krásně napsaný příběh, který vás bude jednoduše bavit, ačkoliv to není lehké čtení. Já jsem knihu četla na dovolené, ale přečetla jsem jí takřka jedním dechem, ačkoliv jsem čekala, že jí budu číst opravdu dlouho.

Jakmile jsem knihu dočetla, hned jsem si chtěla pustit film. Protože knihu jsem si sehnala přirozeně až po tom, co jsem všude potkávala plakáty na zfilmovanou verzi s Karlem Rodenem, Martinem Hoffmanem (kterého mám fakt ráda) a hlavně s Carice van Houten, která hrála ve Hře o trůny rudou kněžku Melisandru.

Tu sleduji na Instagramu a s napětím jsem čekala, co vlastně v Praze natáčela… Když jsem ale knížku dočetla, film už v multikinech nedávali a nedal se ani stáhnout. Musela bych na něj čekat celé tři měsíce. To jsem fakt nechtěla čekat… Tak jsem našla ještě výjimečné promítání v komorním kině na Národní třídě.

Film hodně změnili. Vážně dost věcí si tam usnadnili, takže některé vztahy vyzněli úplně jinak, než v knize. Což byla vážně škoda hlavně v případě příběhu Katy a její dcery. Protože v knize měly opravdu mnohem víc prostoru a na závěr se tam vlastně vůbec nevysvětlilo, jak to s nimi dopadlo…

Na druhou stranu vztah Hany (Carice van Houten) a manžela Oskara (Martin Hofmann) byl mnohem hezčí, než v knize, až mi nahnal slzy do očí.

Každopádně bylo znát, že si na filmu dali opravdu záležet, protože nepůsobil vůbec amatérsky ani příliš česky. Trochu to umocňuje i to, že všichni ve filmu mluví anglicky – i když v některých případech to působilo i dost uměle, protože německý důstojník by určitě anglicky nemluvil. V knize všichni mluvili německy, protože se pohybovali hlavně v rakouských kruzích. Tady nacista nepůsobil ani příliš věrohodně se svojí angličtinou… ale na druhou stranu, v dnešní době už je to normální, že se dává angličtina jako univerzální jazyk a nikdo už se nad tím nepozastavuje…