“Kamkoliv kam jdu, tak mám s sebou knihu. Mám místo, kam můžu jít a být šťastná." - J. K. Rowling

Když s otcem žijete v tichosti…

Když s otcem žijete v tichosti…

Alenu Mornštajnovou mám moc ráda. Dost mě překvapilo, že se u nás objevila takhle nadaná spisovatelka, která navíc začala psát docela pozdě… jakože, neberte to zle, ale člověk si říká – sakra, proč nepsala už, když jí bylo 20? Měli bychom tady tolik skvělých knih!

Ale jasně, hold musela vyzrát. A je dobře, že to není ten typ spisovatele, co fláká jednu knihu za druhou, ale její díla mají fakt kvalitu.

Od paní Aleny jsem četla zatím tři knihy – nejdříve Hanu, která mě totálně emočně rozsekala. A pak Hotýlek. Ten byl trochu, dá se říct, oddechový. Tedy, alespoň co se týče témat, které si Mornštajnová vybírá.

Hana se točila kolem 2. světové války. Hotýlek pak kolem komunismu. A Tiché roky… no, ty se točí tak nějak okolo všeho. Ale hlavně o tom, jaké důsledky vlastně komunismus měl, ale spíš pro ty, kteří s režimem sympatizovali.

Děj se točí kolem dvou postav – Bohdany a jejího otce. Bohdana začíná s vyprávěním o tom, jak jako třináctiletá, holka začala pochybovat o svém rodinném původu. Začala se pídit po tom, proč jí babička na smrtelné posteli řekla „Blanko,“ ačkoliv se jmenuje Bohdana… zjišťuje, proč jí otec nikdy neříkal nic o svých příbuzných, proč nezná nikoho, kromě otce a své nevlastní matky Běly. A proč je na ní otec pořád tak nepříjemný, proč spolu nemají normální vztah…

Pak se pomalu vyvíjí i příběh okolo jejího otce, který vám postupně vysvětluje, proč je takový, jaký je. A že vám to, co zažil, přiměje pochopit, že to opravdu neměl úplně lehké… Ačkoliv s ním ze začátku vůbec nesouhlasíte, protože je to přece uznávaný komunista, ze kterého mají všichni strach… Nakonec ho máte také rádi.

Musím říct, že jsem knížku četla na můj vkus docela dlouho. Až mě to ke konci trochu štvalo, takže jsem si prostě řekla: „DOST, DNESKA TO DOČTU.“

Ale  – achjo. Ten konec mě úplně rozsekal. Vlastně celý ten příběh mě úplně odrovnal. Zase jsem brečela. Ne, já nebrečela. Já vzlykala.

Jenomže to u mě fakt není nic neobvyklého.

Alena mě prostě fakt baví. Je strašně dobrá vypravěčka, její styl je úžasný a strhne vás. Navíc vypráví o české historii, že se z toho člověk opravdu nějakým způsobem poučí. Pro nás, kteří jsme režim nezažili, je to podle mě třeba.

Zároveň se ale neopakuje, všechno má jinou myšlenku, jiné poselství a vy se velmi rychle sžijete s hrdiny, držíte jim palce, a když příběh dočtete, je vám fakt smutno, jako kdybyste se rozloučili s dobrým přítelem.

Už se těším, až si přečtu Slepou mapu, která mi ještě chybí, abych měla přečtené všechno, co tahle autorka napsala. A doufám, že toho napíše ještě mnohem, mnohem více!