“Kamkoliv kam jdu, tak mám s sebou knihu. Mám místo, kam můžu jít a být šťastná." - J. K. Rowling

Dělat maličkosti velkým způsobem

Dělat maličkosti velkým způsobem

„Když nemůžete dělat velké věci, dělejte velké maličkosti velkým způsobem.“

Martin Luther King

Přesně proto se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje. Velké maličkosti. Martin Luther King.
Už trochu tušíte o čem příběh je? Ano, je o rasismu.

Výrok Martina Luther Kinga inspiroval spisovatelku k názvu knihy.

Na obálce knížky je nožička miminka. Takže je jasné, že to ve vás evokuje nějaké téma o mateřství. A na všech plakátech, které lákaly na knihu, byla zase věta: Co byste poslechli vy – příkaz, nebo svoje svědomí?

Anotace slibuje příběh o jednom velkém nedorozumění a křivdě. Ruth je Afroameričanka, která pracuje dvacet let jako porodní sestra. Ze všech sil se snaží zapadnout do světa bílých a nevyčnívat. Syna donutit, aby studoval vysokou školu a aby se nechoval jako černý. Aby na něj nikdo neukazoval: „Ty jsi černej a chováš se tak.“ Zkrátka se snaží žít život, jak nejlépe umí.

Jenže jednoho dne do nemocnice přijde nácek (v pravém slova smyslu) se svou o nic méně rasistickou ženou. Žena porodí syna Davise. Ruth pracuje na dvanáctihodinové směně, když přijde za Davisem a rodiči a chce udělat pravidelná vyšetření. Jenže Turk, Davisův otec, jí vyžene pryč a oznámí vedení nemocnice, že si nepřeje, aby se o jeho dítě staral afroamerický personál. Pak se ale v souhře událostí stane, že u Davise proběhnou zdravotní komplikace a přestává dýchat a Ruth je jediná po ruce. Co má dělat? Dítě začít oživovat, nebo poslechnout nařízení nemocnice a nezasáhnout?

Zní vám to jako příběh, který se rozhodně nemůže dít v současnosti? Mně to tak ze začátku přišlo. Hned jsem si představila 60. léta 20. století, dobu kdy se odehrával i příběh Černobílý svět. Automaticky jsem si do role hlavní hrdinky vložila Oliviu Spencer (tu černošku, co servírovala koláč s výkaly v Černobílém světě) a myslím, že určitě nebudu jediná. Nebo jsem v tom viděla aspoň osmdesátky, devadesátky. Rozhodně ne rok 2015.

Bylo pro mě hodně překvapivé, že se děj odehrává v době, kdy byl prezidentem Obama. To se ale dozvídáte až postupně, já jsem musela nejdřív jenom sbírat indicie jako třeba zmínku o Beyoncé nebo o Ledovém království.

Podle všeho by tato kniha měla mít i někdy filmové zpracování, v hlavních rolích tyto dvě herečky – Viola David a Julia Roberts. Tak uvidíme…

Je to zvláštní, protože pro nás, Evropany, je představa o tom, jak je teď Amerika nastavená vůči černochům trochu jiná než to, co tam popisuje autorka. Mediální obraz je prostě trochu jiný – vždyť tam sakra už v té době měli Obamu! Přišlo mi, že to autorka přehání…

Vždyť v každém filmu musí být zástupce jedné rasy. Neustále to jde dopředu a vážně mi nepřijde, že by američtí černoši byli tolik diskriminováni. Ba naopak. Občas mi dokonce přijde, že tahle komunita pomalu dostává to hlavní slovo. Vždyť tu máme Michelle Obamovou, Oprah Winfreyovou, Morgana Freemana… a ty my přece všichni milujeme!

Ale ano – nežiju v Americe a nejsem černoška. Pořád si myslím, že se tam ty rozdíly už dávno smazaly, ale oni tam budou dodnes i déle.

Spisovatelka na konci vysvětluje svoje důvody, proč knihu napsala, co ji k tomu vedlo (ano, skutečně se něco podobného stalo, nebylo to sice tolik dramatické a doufám, že tam nikdo nezemřel… ale stejně). Jodi tam mluví o tom, jak se snažíme před otázkou rasismu neustále kroužit a každý hned řekneme: „Já rasista nejsem!“ Ale přesto si dáváme pozor, když stojíme v příliš velké blízkosti černocha, jestli náhodou nedosáhne na naší kabelku. Kdybychom potkali černocha v noci, asi bychom za ním nešli s čistým klidem do podchodu, že ne?

V tomhle směru je to určitě kniha k zamyšlení, protože ať se tomu snažíte bránit nebo ne, tak když jste v metru a přistoupí černoch nebo černoška, je to trochu, jako kdyby najednou vstoupil jednorožec. Zkrátka se podíváte. Každý hned sklopí zrak a dělá jako že nic. Protože přece nechce působit jako rasista. Ale stejně! Myslíte, že to ten člověk necítí?

U nás zkrátka tolik černých není – ano, máme Asiaty, Araby, Romy… ale Afroameričana potkáte více zřídka.  Nechci proto tuhle knihu implementovat i na jiné rasy, protože zkušenosti s diskriminací afroamerických občanů nemám, v Americe jsem nikdy nebyla. Jediné co vím, jak jsem se cítila například v Paříži, kde bylo černých opravdu hodně. Přiznám se, že jsem se tam opravdu cítila zvláštně. Jako kdybych najednou byla v jiném světě. Všude byl černý personál – v metru, v restauracích, na poště… Když jsem se rozhlédla v metru, tak jsme tam s kamarádkami byly jedny z mála s bílou pletí. Je to zvláštní, protože se za rasistku nepovažuju, ale bezpečně jsem se necítila.

Kniha je super v tom, že tam máte vyprávění i z pohledu samotného nácka. To se ve vás opravdu vaří krev v žilách. Ale jeho vyprávění začíná docela zajímavě: „První negr, kterého jsem poznal, mi zabil staršího bráchu.“ Ne že byste se dokázali do vyprávění Turka Bauera vžít, protože je to opravdu magor… ale když znáte lidi, co mají také rasistické myšlenky a že takové bohužel znám… tak vám to zas tak mimo nepřijde.

Pak je tam i pohled bělošky, která je právničkou a obhajuje případ Ruth. Do té se vžijete asi nejvíc, protože cítíte, jak se snaží ze všech sil obhajovat lidská práva, snaží se pomáhat černým a chce ten případ vyhrát – kvůli sobě ale i kvůli Ruth.

Jenže je tu také ta otázka mrtvého dítěte. Ať na Turka Bauera pohlížíte jako na totální hovado… stejně je vám líto toho, že přišel o dítě. Při scéně, kdy Davis umřel, jsem opravdu brečela. Mateřský pud se prostě ozval a bylo mi z toho hrozně špatně.

Moje sestra je porodní asistentka, takže pro mě téma bylo blízké. A fakt silné.

Musím říct, že je to opravdu propracovaný román, je na něm vidět, jak si na něm autorka dala vážně záležet. Ale chování některých lidí nakonec bylo opravdu nepochopitelné. A překvapení na závěr bylo trochu nepravděpodobné… ale co už.

Byla to dobrá kniha a Jodi je zkrátka dobrá spisovatelka. Ještě mě nezklamala, takže jsem opravdu ráda, že těch knih od ní mám před sebou hodně. Zatím jsem četla jen Vypravěčku, Desátý kruh, Lásku mezi písmenky (kterou napsala společně s dcerou a je úplně mimo její žánr) a také samozřejmě znám příběh Je to i můj život, i když znám jen film s Cameron Diaz…

Máme tady prostě tuhle dobrou spisovatelku a je potřeba ji dát dostatečnou pozornost. 🙂 Neváhejte a vrhněte se na něco od ní. Já si chci určitě přečíst pokud možno vše, co napsala.