“Kamkoliv kam jdu, tak mám s sebou knihu. Mám místo, kam můžu jít a být šťastná." - J. K. Rowling

Jak se mi změnil čtenářský vkus

Jak se mi změnil čtenářský vkus

Taky se vždycky zarazíte, když se vás někdo zeptá, jaký žánr nejraději čtete? Já pokaždé.

Na to zkrátka není žádná univerzální odpověď. Na otázku: „A jaká je tvoje nejoblíbenější kniha?“ Jsem už odpověď našla. A to Malé ženy. Ty jsem četla už tolikrát, mám k nim tak hlubový vztah a celkově vyjadřují přesně to, jaká podle mě jsem, že vždycky odpovím takhle. Navíc tuhle klasiku nikdo ani moc nezná, takže kdybych někomu říkala Harry Potter, asi by to nikdy nevedlo k takové diskuzi, jakou vyvolají Malé ženy, protože každého vždycky aspoň trochu zajímá, o čem ta kniha je.

Jenže žánr? Ten se popisuje fakt těžko.

Vždycky řeknu „od všeho trochu“ nebo „ráda čtu napříč všemi žánry“. Jenže to také není úplně pravda. Měla bych říkat obecně „beletrie“, protože poezii a motivační, duchovní a vědecké knihy vůbec nečtu.

Jenže já nečtu ani to všechno, co spadá pod beletrii. Nemám ráda horory (těch jsem za život četla opravdu málo, jen něco od Kinga a nikdy mě ten žánr opravdu nebavil, stejně tak jako nemám ráda hororové filmy, tak nemám ráda horory knižní). Nejsem ani moc na dobrodružné knihy, na klasické sci-fi a fantasy nebo komiksy. A poslední dobou už nemůžu číst ani klasické young adult – dystopické knihy a knihy o náctiletých hrdinkách.

Odjakživa miluju Harryho Pottera, propadla jsem kouzlu série Píseň ledu a ohně (Hra o trůny) a pořád se vždycky najde nějaká výjimka, která mě překvapí. Občas se vyloupne nějaká kniha, kterou si chci přečíst, ačkoliv nespadá úplně do mého žánru.

Jenže jaký ten můj žánr vlastně je?

Řekla bych, že to jsou hlavně knihy pro ženy. Společenské romány, nějaké to drama, aby tam bylo trochu historie, aby tam byla láska…

No a jak tohle budete lidem vysvětlovat? Vždycky stačí lidem (hlavně mužům) říct, že mám ráda romány pro ženy a hned si mě zaškatulkují do té holky, co ráda čte červenou knihovnu a 50 odstínů šedi.

Jenže tak to fakt není. Červenou knihovnu asi ráda mám, ironií je, že můj oblíbený spisovatel Nicholas Sparks, ale čeho je moc, toho je příliš.

Vždycky si říkám, jaká by byla ta kniha, kterou bych chtěla sama někdy napsat. Protože ne nadarmo se říká, že člověk má psát knihu takovou, kterou by si sám rád jednou přečetl.

No, představu mám celkem jasnou. Byl by to společenský román, kde by se řešil hlavně život jako takový. Všechny ty věci, co můžou člověka potkat. Přes komplikace ve vztazích, tak v práci a podobně.

Mám ráda reálné příběhy. Odjakživa jsem milovala životopisné filmy, kde jsem si opravdu mohla říct: „Tohle se stalo!“

Zároveň jsem ale ráda snila, takže Harry Potter ve mě od malička vyvolával naději, že by mohla existovat kouzla.

Také jsem byla vždycky hrozně romantická duše, takže jsem ráda zažívala tu zamilovanost s hrdiny od začátku…

Myslím, že na mě nejvíce sedí přesně takové ty knihy jako od Jojo Moyes, Liane Moriarty, ale zároveň i taková Jane Austen, Jodi Picoult, Gillian Flynn a Margaret Atwood.

Vždycky mě fascinovala klasická literatura. Byla jsem jedna z mála, co opravdu četla všechnu povinnou literaturu ve škole. Maturitní knížky  byly pro mě samozřejmostí, ale já ráda četla i všechno to, co jsme probírali během hodiny literatury na střední škole.

Jakmile jsem věděla, že budeme probírat další hodinu Krysaře, prostě jsem si ho do té doby přečetla. Nebo Na západní frontě klid, Chrám matky boží v Paříži…

Měla jsem prostě češtinu ráda a mám jí ráda do dnes. Trochu lituju toho, že jsem po střední nešla studovat přímo literaturu, ale nikdy nesmíme litovat něčeho co jsme udělali. Jsem ráda, že jsem studovala žurnalistiku. Byly to skvělé roky. 🙂

Jenže na sobě pořád pociťuju, že se můj vkus postupně mění. Už jsem toho četla opravdu celkem dost, (ale neříkám, že nejsou náruživější čtenáři, to rozhodně jsou) takže už mě opravdu něco jen tak nepřekvapí. Už mám některé žánry trochu okoukané, nebo jsem jimi přehlcená.

Každý přirozeně čte to, co je mu blízké a já už prostě nechodím na střední, už nechodím ani na vejšku, ale tak nějak se snažím plácat v tom „dospěláckém“ životě.

Už nečtu ani dystopie, ačkoliv to dřív byl můj opravdu oblíbený žánr. Teď už mám pocit, že v tomto směru bylo řečeno vše, ale nic nikdy nepřekoná Hunger games. Příběh služebnice mě ale nadchl, ale spíše to bylo seriálem, který tu myšlenku rozvíjí mnohem víc.

Navíc už jsem se i přejedla knihami z druhé světové války. Tohle téma miluju, ale už toho bylo tolik… na člověka vždycky padne taková deprese…

Hledám vždycky něco nového i v tomto žánru. Koncentrační tábory jsme už četli všichni a všichni už jsme vyplakali litry a litry slz nad osudy obětí. Neříkám, že bych si nechtěla přečíst třeba takového, teď aktuálního,  Tatéra z Osvětimi, ale raději jsem sáhla po knize Malý život, Alias Grace, Velkých maličkostech a podobných…

Tolik k mému vkusu na knihy. Na toto téma bych se mohla bavit hodiny, ale vím, že nikoho by nebavilo to číst.

Jaké jsou vaše oblíbené žánry?

1 komentář u „Jak se mi změnil čtenářský vkus“

  1. Mám to s knížkami podobně – čtu absolutní všehochuť. Horor jsem snad nepřečetla nikdy žádný, většinou se vyhýbám i thrillerům, protože mě jednoduše nebaví. Čas od času se nějakým prolouskám, ale když už, tak spíš sáhnu po detektivce. Harry Potter je moje srdcovka už od dětství, na tom se asi nikdy nic nezmění. Vždycky se k němu s chutí vracím, je to taková ta kniha, která mi zlepší náladu. A taky jsem vždycky milovala klasiku. Ať už na střední, kde jsem přečetla spoustu knih nad rámec povinné četby, tak později na vysoké, kde jsem vždycky měla seznam titulů ke zkoušce zhruba dvojnásobný, než bylo potřeba. Když se mě někdo zeptá na oblíbenou knihu, odpovídám Pýcha a předsudek, protože Austenová je pro mě srdcovka. Jinak si ale vybírám podle recenzí, podle nálady, podle tématu… Jsem vlastně čtenářsky dost nevyhraněná, ale právě to mě na čtení baví, protože aspoň můžu objevovat pořád něco nového a testovat, co mě bude a nebude bavit.

Napsat komentář